Gipsyho přechod Vysokých Tater - nonstop

Gipsyho přechod patří svojí náročností mezi nejtěžší zimní přechody na lyžích ve Vysokých Tatrách. Vyžaduje nejen roky nabyté zkušenosti s pohybem v extrémních podmínkách v horách, ale i vhodné podmínky a pořádnou dávku štěstí a odvahy. Není se co divit, že se tuto trasu dosud podařilo absolvovat jen pár lidem. Nikdy ale jednotlivci. Našemu kámošovi Gabkovi se povedl opravdu parádní kousek – 9. dubna 2020 absolvoval celou trasu jako první sólo a nonstop. Přinášíme exkluzivní report z tohoto obdivuhodného výkonu.

1. Stručná chronologie přechodu

26.–28. dubna 1986
Vlado Tatarka (Gipsy) uskutečnil třídenní okružní přechod Vysokých Tater na lyžích. Gipsy se o tomto přechodu vyjádřil: „Opravdová výzva by byla udělat to nonstop!“

23.–24. března 2012
Michal Malák a Miro Leitner udělali první opakování přechodu, za 47 hodin s přespáním na Morském oku. Zachyceno v dokumentárním filmu Akceptácia a článku v magazínu Vetroplach.

14.–16. února 2017
Martin „Elko“ Eliáš zvládne za tři dny přechod s pozměněným pořadím dní. Vynechá Volovcovo sedlo, ale přidá dvakrát sedlo Váha. Report v magazínu Vetroplach.

27.–28. března 2017
Karel Svoboda a Simon Kolaja dají přechod za dva dny. Z Brnčalky na Morské oko za 15,5 hod. Odtud druhý den dobojují na Brnčalku za 10 hodin. Oba věnovali přechodu celou zimu a všechny svoje víkendy v Tatrách. Od Martina Eliáše dostali informace o klíčových místech. Při prvním pokusu po incidentu s lavinkou ztratili ve Spádové dolince lyži. Další pokus už byl úspěšný. Za tuto akci dostali ocenění od Českého horolezeckého svazu.

18.–20. dubna 2019
Jano Jurga absolvuje třídenní přechod. Tento výkon je zachycen v reportu v magazínu Vetroplach.

Martin Bartoň píše: „Lyžování žlabu se sklonem nad 40 stupňů si vždy vyžaduje kvalitní sníh a přijetí určité dávky rizika. V Tatrách jsou podmínky často jiné v každé dolině, případně se mění s orientací svahu. Otázka zní: Jak velké riziko by bylo sjet zjezdy orientované do cca 20 různých směrů v průběhu tak krátkého času?“

Tento citát jsem si poznamenal pro sebe, abych si někdy v budoucnu dokázal oživit vzpomínky.

Podělím se o zápisky, něco dopisuji pro objasnění. Napíšu pocitovou a technickou část. Kdo má rád čísla a fakta, ať rovnou přejde na část 4. Časový harmonogram a údaje. Někdo možná bude chtít vědět i tu druhou část.

Na fotografické zpracování přechodu jednotlivých sedel odkazuji na Elkův report, který je zpracovaný pěkně a přehledně. Fotodokumentace první části má pěkné zachycení od Roba Gálfyho.

Přechod jsem šel tak, jak popisuje Gipsy – z Brnčalky na Brnčalku. Nevynechal jsem žádné sedlo, dolinu, štěrbinu. (Bachledova štěrbina vyměněná za Jordánovu.)

Kvůli dodržení přesnosti přechodu jsem bojoval s logistikou, sluncem, nocí, stínem, nasvícením, lyžováním, vodou a jídlem.

Z hlediska logistiky by při nonstop přechodu bylo výhodnější a bezpečnější začít někde od Zbojnícké chaty. Rozhodl jsem se ale, že půjdu originální přechod.

2. Osobní část

9. dubna 2020
Hory jsou ruce, na kterých smíš plakat.
Touto parafrází Válka zapínám čelovku.
Je půlnoc.
Větry spí.
Přestalo se mi chtít myslet,
tak prohlížím svoje svědomí.
Zdravím hory a pokorně prosím o bezpečný přechod.
Tady někde se země naklonila. Tady někde, abych narazil čelem o čelo.
Měsíc je noc po úplňku, jedna z mnoha naplánovaných skládaček.
Před 34 lety jsi nakreslil příběh, ve 34 letech ho znovuobjevuji.
V dolině jsi měl ani ne půlroční dceru, moje má teď 10 měsíců.
Jestli se nám protínají myšlenky, vědí jen ty skály okolo.

Chci být s těmi, kdo znají tajemství, nebo sám.

Hlava se střídavě přepíná v režimech šetření energie a koncentrace, podle terénu okolo,
prvních nočních šest hodin mi hraje dokola jedna melodie – vytrvalci asi chápou, o čem mluvím.
Není to žádná hluboká píseň o Nibelunzích, ale dětská říkanka:
„na polici v hrnci, tam něco mrňoučí, takové oči mááááloučké, skoro mě sežrááálo.“
Poznamenaný uspáváním Gréty.
Další průběh je meditace.
Celá minulost a budoucnost jde stranou, stav, který v zenu označují za žití přítomného okamžiku.
Existuje jen tady a teď, každý krok, každý nádech naplňuje tělo životem a výdech zbavuje bolesti.
Být opravdu přítomný je pro mě dar.
Život je láska, symbióza, proměna, válka i mír, ne vákuum a testovací dráha, optimální podmínky a přiměřené dávky endorfinu, hmotné dávky jistoty, duševní záruka, klid a bez-stres-nost, řízek na snídani a infarkt na večeři.
Z meditace se probírám na Brnčalce, kde mě začnou vyrušovat starosti tak lidské.
Hlad.
Tatarka a kečup.

Kdyby někdo chtěl vidět a vědět, jak jsem přistupoval k samotné motivaci, tak věz, že já nejsem žádný sportovec.
Nebyla to příprava na sportovní výkon, ale na cestu srdce.
V mnohém mě ty dny změnily a ti, kdo takovou změnou v horách prošli, to dokážou pochopit.
Trávil a trávím v dolinách volný čas, kde se motám. Díky tomuto přechodu a inspiraci Gipsym jsem poznal místa, která jsem neznal a kde se dál otevírají velké možnosti.
A zvědavost nacházet nová místa a pohledy, ale i stará místa, je cestou navždy. Cíl po dosažení rychle uletí.
Děkuji Vladovi za tuto krásnou logickou linii přechodu, a nejen za ni.
A zdravím severy Vysokých Tater, kde jsou ukryté poklady pro nás všechny.

Domov jsou ruce, na kterých smíš plakat.
Skryjí tvoji tvář, vlhkou od potu a od slz.
Můžou přitulit, zachránit a zahřát.
Ale i přiložit prsty na hrdlo a stisknout.

3. Aktuální přechod, podmínky a posloupnost

Brnčalka je tmavá a prázdná jako sklady hmotných rezerv v téhle epidemii, která ji zavřela. Poslední týden střídání dubnového slunce a nočních mrazů vyrobil v dolinách noční beton, ale vzhledem k tatranské klasice se najde sníh každé kvality – firn, beton, ledobeton, kůrka, případně kůra a pod ní půlmetrová krupice, ve které sice chodíš, ale posouváš se pomalu zpátky. Během uplynulého týdne jsem po segmentech prošel víc než polovinu sedel z přechodu. Snažil jsem se udělat si stopy s vědomím, že to při tomhle slunci moc nevydrží.

Po Fľašok do Velké Zmrzlé na pásech. Od ní na mačkách traverzuji směr Medená kotlina. Zase na pásy – je tvrdo.

Počítal jsem s tím, a tak mě tahle noční rozcvička nepřekvapuje. Víc než na pásech jdu na hranách, a tak vnitřní stehna vyklepávám jako správná hospodyňka nedělní řízek. Pod zúžením mačky a hůlky a střídavě přes kůru nebo na předních hrotech až do Bachledovy štěrbiny. Měsíc osvětluje ze západu svahy do sjezdu.

Obouvám se rovnou nahoru a žádné překvapení se nekoná – je betonově a celý žlab je dadaisticky okořeněný zmrzlými mokrými splazy, spadanými lavinkami a zmrzlými sněhovými koulemi. Sjezd se snažím mít co nejrychleji za sebou, i když opakovaně zastavuji, abych si stehna nezapekl hned na začátku. Na ledových hroudách lomcují kosti. Ven ze žlabu a doprava, přeběh už přes odtátý svah, traverz za Téryho chatu, pásy, cikcak, mačky a do Žluté lávky, do Sedýlka pod Drobnou věží

Vidím stopy pěšky směrem dolů, ale na taková panská alotria není čas. Proto lyžuji shora a překvapení? Jak jinak – betonově tvrdo, kolem zúžení a kamene zleva sešup a traverz, pěšky nabrat výšku a dál pod Javoráky, pásy a směr Studené sedlo

Shora lyže, a ne centrálním žlabem, ale šikmo užším strmějším žlábkem pod Polský hřeben, pásy až na úroveň Litvorového sedla. Mačky a rychle nahoru do Gerlachovské lávky. Tady stopa zůstala, takže to jde expresně.

Nahoře měním hůlky za dva cepíny a pouštím se dolů svižně. Sněhu málo, 30 metrů po suché skále, traverz Komarnických roklí a výšlap do Východního Batizovského sedla – 17 minut. Seběh 30 výškových metrů kvůli nedostatku sněhu a rychlé tvrdé lyžování přes Pasternákovu prohyb pod Batizovský a snažit se držet si výšku. Znovu a znovu přes zmrzlé lavinové nánosy – nohy klepou až radost. Pásy nemají smysl, je tu ledová glazura, takže na mačkách do sedla pod Drúkem.

Rozbřesk – nejkrásnější čas mezi dnem a nocí. Na mačkách s cepínem seběhnu zúžení, ve kterém je vyteklý malý led, a hned pod ním se přezouvám a lyžuji natvrdo traverz pod Východní Železnou bránu. Je to mělký svah, ale je kompletně pokrytý glazurou a pásy nedrží ani metr. Takže pěšky výběh do Strážného sedla. Tady je spadlá kamenná lavinka do žlábku, ale dá se to prošoupnout mezi. Držím výšku a směr Dračí sedlo – na pásech, není to ideální, přes návěj pěšky.

Sjezd a traverz pod Dračí bránku. Mačky a cepíny, v polovině je už sníh oddělený od kamene. Slunce právě vyšlo, takže je tu tvrdo. Tomuhle starému rozcuchanému lanu jsem nevěřil ani loni a letos mu určitě věřit nezačnu. Na cepínech a mačkách to jde nahoru. Nezdržuji se a rovnou slézám – směr staré nylonové lano, kterému věřím ještě míň než tomu na druhé straně. Slézám podél něj, je to sněhoskalní mix na 2 metrech, ale pustí to. Lyže nechávám na batohu a valím směr chodník. Není tam dost sněhu, takže nemá smysl obouvat lyže, když je po 100 metrech budu dávat dolů. Pod řetízky se obouvám a traverzuji nad Žabí pleso.

Na pásech směr Volovcové sedlo. Tady je na sjezd víc sněhu než loni touhle dobou, když jsem procházel. Takže komfortně, ale tvrdo lyžuji dolů a traverzuji Mengusáky, směr Hincovo pleso a jeho severní konec. Slunce peče, krátký rukáv, pásy a směr Temnosmrečinské sedlo. V sedle dám proviant od Peťa a slaňuji na připraveném laně 50 m dolů. Druhý slaňák už nedávám, ale zúžení a momentálně už i malý ledopádek slézám na cepínech. I nejlehčí ocelové mačky pořád nejsou lezecké, takže visím hlavně na rukou a zapírám se do okolního sněhu a skály.

Lyžuji směr Chałubińského vrátka, krátký výšlap pěšky a sjezd směrem do traverzu na pomezí Morského oka a Czarného stawu. Tady v pravém žlábku sedám do kosodřeviny a sleduji strážce, kteří jsou na severním okraji Morského oka, a kdybych natraverzoval teď, nestihl bych přeběhnout na Czarny staw. Čekám 15 minut a zázračně se hýbou na jih, tak to pouštím, rychle se přezouvám a běžkuji přes Czarny staw pod nástup do Kamzíčí. Tady jsem byl naposledy v sobotu (4 dny před přechodem), ale od té doby tu slunce podmínky ztížilo, s čímž jsem počítal.

Takže jdu rovnou do cepínů a maček. Je ještě před polednem, takže jsem ve stínu, a tak jsem to počítal jako jedinou bezpečnou možnost. Zapichuji cepíny v tomhle mixovém terénu. Podmytý firn se střídá se suchou trávou, ledem pokrytou trávou, ledopády, rampouchy, skálou v policích s nepříjemnou expozicí. Cikcakuji improvizovaně nahoru, zatímco na Czarném stawu na mě vyhlížejí nápadníci. Tyhle podmínky bych tím pádem mohl označit za přeshraniční.

Je poledne a z protější strany se začínají ozývat rány – padají mokré laviny z masivu Mengusovského. Procházím přes žebro pod Lalku. Tady padají kameny ze stěny a urychlují můj posun do stínu, kde taky ze stopy nezůstalo nic, a tak se trápím překopáváním hluboké stopy nebo tvrdé stopy na předních hrotech směrem do Vyšné Kamzíčí štěrbiny. Na druhou stranu je to peklo. Celý svah je totální řídina a prohnilý až na skálu, první krok a jsem po boky ve sněhu. Rychlá úvaha, obouvám lyže a pouštím to co nejrovněji do kotle, kde je sníh jakž takž mokré kvality, a lyžuji směr Spádová dolinka, která byla v sobotu velmi tvrdá. Teď je tu míň sněhu a víc vody. Voda hučí pod sněhem. Nezdržuji se a lyžuji co nejbezpečněji po ostrůvcích bezpečí k Ťažkému plesu.

Pásy a ke sjezdu do Bielovodské doliny k potoku v dobrém sněhu. Naplňuji camelbag. Vím, že nejhorší mám za sebou a to zůstává v horách. Jdu směr chatka TANAPu a tady někde nad ní potkávám Lukyho, který mě přišel mentálně podpořit. Za to děkuji a vím, že štěstí je lepší, když se sdílí. Sněhu tu není moc, kosodřevina je dávno vystřelená a stopa se boří pěšky po prsa, na pásech o něco míň. Přes potok se to neobejde bez namočení, ale v lyžácích mám bazén, takže to způsobí jen krátkodobé zchlazení.

Žlabem se už nahoru jít nedá. Je tu 5metrový vodopád, takže improvizovaně zprava mezi kosodřevinou pěšky, nasucho, po kamenech až na žebro, odkud krásně na pásech cikcak po žebru až na úroveň sedla nad Zeleným. Na druhou stranu je to nejlepší lyžovačka dne, lehce až k potoku. Další voda a směr Čierna Javorová dolina, skrz vystřelenou kosodřevinu a krásné limby. Tahle místa miluji. Hang zleva, i když moudřejší by bylo zprava, ale hlava není extra čerstvá a v téhle fázi šetřím energií.

Za světla do Čierneho sedla, dolů Malou Zmrzlou dolinou je tvrdo, a tím pádem rychle, což vyhovuje. Slaňák není úplně příjemný. 50metrovou šňůru, kterou celý den táhnu na zádech jako partnerku, shazuji. Potok hučí z jedné i z druhé strany. Těch 25 metrů je takových minimálních. Těch 50 metrů na plnou délku by bylo příjemnějších. Slunce zapadlo. Za odměnu na závěr lyžovačka v kůře k Brnčalce. Je 20:10 hod. Na Bielou vodu od Šalviového pramene nasucho, hladově, šťastně.

Překvapení na parkovišti, kamarádi, šampaňské, radost. Nic mi nedochází, jsem rád, že už je bezpečno, a pokorně děkuji.

Děkuji rodině a kamarádům za pomoc a podporu. Bez nich nemá nic smysl.

Ve všech sedlech jsem byl několikrát, v průběhu sezón. Viděl jsem, jak se v nich mění podmínky a jak se v nich chová vítr i slunce. Minulou sezónu jsem byl z domu 70 dní v dolinách na lyžích.

V týdnu před přechodem jsem strávil přes 22 hodin v terénu. Např. příprava slaňáku v Temnosmrečinském sedle do Piargové dolinky, prošlapávání a mapování podmínek v Kamzíčí štěrbině a Spádové dolince, Bachledově štěrbině, Žluté lávce, v Čiernom sedle, Malé a Velké Zmrzlé dolině, v Javorové dolině atd.

Loni touhle dobou jsem šel první Vladovu část z Brnčalky na Hincovo pleso jako zkoušku.

4. Výstroj

Jako těžký amatér si i já všechno platím. Takže tohle není reklama, ale pro mě věci, které mi fungují.

Batoh byl těžký, ale nebylo z něj co odstranit, takže jsem šel ověšený jako stromeček. Celkově jsem vypil 7 litrů vody (i tak jsem skoro nemočil), snědl 5 gelů, 3 tyčinky, 2 jablka, 2 banány. Bylo teplo a já měl hlad – tak jsem jedl i sníh, kdyby bylo potřeba, tak klidně i kosodřevinu.

Na túry do 6 hodin nosím obvykle 0,5 l vody a max 2 jablka, ale teď bylo opravdu teplo a já měl žízeň, už když jsem začínal. Odlehčování výstroje je nezbytné, podkožní zásoby zkušeností budu potřebovat. :)